Atlas bez mapy
Lidé z různých částí světa. Odlišného věku, zaměstnání, kultur. Každý z jiné doby. Vypravěči, kteří se nemohli potkat, ale přesto slyší kdesi v dálce dozvuky ostatních příběhů.
Na začátek si pojďme udělat jasno – Atlas mraků není jednoduchá kniha na jedno použití (rozumějte přečtení). Možná se v ní budete občas ztrácet, ale to vás od čtení neodradí. Spíš vás bude její složitost popohánět dál, protože začnete toužit odhalit její tajemství. Stejně jako její vypravěči touží po moci, štěstí a lásce. Jsou jako my, přestože jeden z nich žije v polovině 19. století, další v Kalifornii někdy v šedesátých, sedmdesátých letech 20. století a jiný se ocitne téměř na konci světa.
Jednotlivé kapitoly jdou po sobě tak, jak plyne čas. Z dávné minulosti se přesouváme do vzdálené budoucnosti a zpátky, ale už poučenější o vypravěčích, jejich životech a tom, co je spojuje. Jako by se hrdinové, autor i my sami pohybovali ve spirále. Na konci knihy se ocitneme zase na jejím začátku. Literární formy a různé podoby jazyka se střídají jako mapy uspořádané v atlasu. Účelem atlasu je ovšem usnadnit nám orientaci ve spletitém světě měst, států, oceánů nebo obloze. Mapu ke světu Davida Mitchella musíte nalézt v sobě. Nebo možná leží někde v mracích…
David Mitchell byl za nevšední Atlas mraků nominován na cenu Man Booker Prize, Její filmová adaptace do kinosálů dorazí v listopadu stejně jako nové české vydání do knihkupectví. Nezáleží na ocenění ani na úspěchu filmové podoby. Atlas mraků patří ke knihám, které si v knihovně hýčkáme, vracíme se k nim a po letech mají zohýbané rohy a ohmatanou obálku. Takových není moc, ale když se nějaká taková objeví, byla by chyba ji minout.
Z angličtiny přeložila Jana Housarová.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář